Vtipy z vysoké školy a vědecký humor

Následující problém má snadný a obtížný způsob řešení.
Dva vlaky vzdálené 200 mil jedou proti sobě, každý rychlostí 50 mil za hodinu. Z předku jednoho z vlaků vzlétne moucha a létá od jednoho vlaku k druhému rychlostí 75 mil za hodinu tak dlouho, dokud se vlaky nesrazí a tím ji rozmáčknou. Jakou vzdálenost moucha uletěla?
Moucha vlastně doletí ke každému vlaku nekonečně mnohokrát, tedy někdo by mohl problém řešit obtížným způsobem s papírem a tužkou sečtením nekonečné posloupnosti. Snadný způsob je následující: Vlaky jsou vzdáleny 200 mil a každý jede rychlostí 50 mil za hodinu, tedy se srazí za 2 hodiny. Moucha tedy létala dvě hodiny. Protože létá rychlostí 75 mil za hodinu, uletěla 150 mil.
Když byl tento problém předložen Johnu von Neumannovi, okamžitě odpověděl: "150 mil." Tazatel poznamenal: "Zvláštní, skoro každý, koho jsem se zeptal, zkoušel sečíst nekonečnou posloupnost." "Jak to myslíte, zvláštní?" otázal se von Neumann. "Tak jsem to přece vyřešil!"

Cantor přednáší o nekonečnu a jeden student se ho pochybovačně ptá: "Pane profesore, a už jste někdy viděl nějaké nekonečno?" Cantor se usměje a odpoví: "Milý kolego, už jsem jich viděl nespočetně."

Otázka při zkoušce z fyziky na univerzitě v Kodani: "Popište jak určit výšku mrakodrapu pomocí barometru."
Jeden student odpověděl: "Upevníte dlouhý kus provazu k vrchu barometru, pak spustíte barometr se střechy mrakodrapu na zem. Délka provazu plus výška barometru se rovná výšce budovy."
Tato vysoce originální odpověď tak rozzuřila zkoušejícího, že studenta vyhodil. Student se odvolal na základě toho, že jeho odpověď byla nepochybně správná, a univerzita jmenovala nezávislého arbitra, aby případ rozhodnul. Arbitr usoudil, že odpověď byla opravdu správná, ale neukázala žádné zjevné znalosti fyziky. K vyřešení problému bylo rozhodnuto zavolat studenta a dát mu šest minut, během kterých by měl ve slovních odpovědích prokázat alespoň minimální obeznámenost se základními principy fyziky.
Student seděl tiše pět minut, čelo zamračené přemýšlením. Arbitr mu připomněl, že čas už uplynul, a student na to odpověděl, že má několik velmi závažných odpovědí, ale nemůže se rozhodnout, kterou použít. Když mu bylo doporučeno, aby si pospíšil, student odpověděl: "Zaprvé můžete vzít barometr na střechu mrakodrapu, hodit ho přes okraj dolů a měřit čas, než barometr dopadne na zem. Výšku budovy lze spočítat podle vzorce H = 0,5g × t². Pro barometr to ale bude smůla. Nebo, pokud svítí slunce, můžete změřit výšku barometru, pak ho postavit na zem a měřit délku jeho stínu. Pak změříte délku stínu mrakodrapu a potom je jednoduchou záležitostí pomocí poměrné aritmetiky spočítat výšku mrakodrapu. Pokud byste ovšem chtěli být vysoce vědečtí, mohli byste upevnit krátký kus provázku k barometru a zhoupnout jím jako kyvadlem, nejdřív k zemi a pak ke střeše mrakodrapu. Výška se vypočítá z rozdílu v gravitační síle T = 2π√(l / g). Nebo jestli má mrakodrap venku únikové schodiště, bylo by jednodušší vyjít nahoru a označovat celou výšku budovy pomocí délky barometru a pak to sečíst. Kdybyste ale chtěli být jenom nudní a ortodoxní, pak byste mohli použít barometr k měření tlaku vzduchu nejdřív na střeše mrakodrapu a pak u země, potom převést rozdíl tlaků v milibarech na stopy, a dostali byste tak výšku budovy. Protože jsme ale trvale nabádáni, abychom uplatňovali nezávislé myšlení a používali vědecké metody, bylo by nepochybně nejlepší zaklepat na domovníkovy dveře a říct mu: 'Kdybyste chtěl pěkný nový barometr, dal bych vám tenhle, když mi sdělíte výšku tohoto mrakodrapu'."

Norbert Wiener byl znám pro svou roztržitost. Když se se svou rodinou stěhoval z Cambridge do Newtonu, jeho manželka, které bylo jasné, že při stěhovaní bude leda překážet, ho poslala na MIT a sama zařídila celé stěhování. Protože jí bylo jasné, že Norbert zapomene, že se přestěhovali a kam, dala mu papír s jejich novou adresou. Když během dne dostal nápad, což se stávalo, sáhl do kapsy, vyndal papír a chvíli na něj zuřivě čmáral. Pak se zamyslel, uvědomil si, že ten nápad k ničemu není, a papír znechuceně zahodil.
Večer šel domů - samozřejmě na starou adresu v Cambridge. Když se tam dostal, vzpomněl si, že se přestěhovali, že nemá ponětí kam a že papír s novou adresou je dávno pryč. Pak ho osvítilo. Uviděl na ulici dívku a rozhodl se jí zeptat, kam se přestěhovali: "Ahoj, možná mě znáš. Jsem Norbert Wiener, právě jsme se přestěhovali. Nevěděla bys náhodou kam?" Dívka odpověděla: "Jasně, tati. Máma věděla, že to zapomeneš."

Nováček se snažil vyřešit problém s lispovým počítačem tím, že ho vypnul a zapnul. Když to Tom Knight viděl, řekl mu přísně: "Nemůžeš vyřešit problém prostě tím, že to vypneš a zapneš, aniž bys pochopil, proč to nefunguje." Knight počítač vypnul a zapnul. A on fungoval.

Jednou se kdosi zeptal Bertranda Russella, jestli věří v boha. Odpověděl: "Ano. Až na izomorfismus."

Když se studenti ptali Johna von Neumanna, jak vyřešit úlohy, které jim zadal, prostě jenom napsal na tabuli jejich řešení. Postup, kterým se k řešení dospělo, byl zřejmý. Jednou se ho jeden student ve snaze dozvědět se víc o tom, jak úlohu řešit, zeptal, jestli by se nedala řešit i jiným způsobem. Von Neumann se na chvilku zamyslel a pak řekl: "Ano."

Významná průkopnická kniha Dynamické programování od Richarda Bellmana uvádí na konci některých kapitol v částech Cvičení a problémy několik úloh, kde některé jsou zcela triviální a jiné jsou dosud nevyřešené problémy. Jednou se prý doktora Bellmana kdosi zeptal, jak se pozná, která úloha je cvičení a která problém. Bellman odpověděl: "Když to dokážete vyřešit, je to cvičení, a když ne, je to problém."

Když studoval na vysoké škole, přišel jednou George Dantzig pozdě na matematickou přednášku Jerzyho Neymana. Na tabuli byly dva problémy, zřejmě zadání domácí úlohy na příští týden. Dantzig si je zapsal a dlouhé dny na nich pracoval. Když za měsíc odevzdával Neymanovi řešení, omlouval se, že ta úloha byla o něco těžší než obvykle.
Asi za šest týdnů v sobotu v osm ráno probudil profesor Neyman Dantziga a jeho ženu hlasitým boucháním na dveře jejich bytu. Rozespalý Dantzig otevřel dveře a Neyman vtrhl dovnitř s nějakými papíry v ruce a nadšeně zvolal: "Právě jsem dokončil předmluvu k jedné z vašich prací. Přečtěte si to, ať to můžu odeslat k vydání." "O čem to mluvíte," nechápal Dantzig. "Ty problémy na tabuli nebyly domácí úloha. Byly to dva dosud neřešitelné problémy statistiky!"

Lev Lojtianskij působil ve 30. a 40. letech v Sovětském svazu jako matematik. Na univerzitě, kde pracoval, vedl seminář o hydrodynamice. Mezi běžnými posluchači byli i dva muži v uniformě, na první pohled vojenští inženýři. Ti dva nikdy nemluvili o tom, na čem pracují. Jednoho dne Lojtianského požádali o pomoc s jistým matematickým problémem. Ukázali mu nějakou rovnici, jejíž řešení oscilovalo, a chtěli vědět, jak mají změnit koeficienty, aby bylo monotónní. Lojtianskij se na rovnici jen podíval a hned odpověděl: "Musíte ty křídla udělat delší!"

Henry Augustus Rowland byl jednou povolán k soudu, aby tam svědčil jakožto vědecký odborník. Během ověřování jeho kompetence se ho právník zeptal, kdo je nejpřednější americký fyzik. Rowland bez zaváhání odpověděl: "Já." Později se ho jeho přítel zeptal na tuto neskromnost. Rowland odvětil: "No, musíte si uvědomit, že jsem byl pod přísahou."

Paul Dirac měl na stole koňskou podkovu. Jednou se ho jakýsi student zeptal, jestli věří tomu, že podkovy přinášejí štěstí. Profesor Dirac odpověděl: "Já to chápu tak, že nosí štěstí bez ohledu na to, jestli tomu věříte nebo ne."

Paul Dirac, ještě jako student, se zúčastnil matematické konference, kde byl předložen následující problém:
Tři rybáři rybařili na osamělém ostrově. Ryby braly jako divé a rybáři byli tak zabráni do práce, že si ani nevšimli, že se už setmělo a mají naloveno obrovskou hromadu ryb. Rozhodli se tedy, že přenocují na ostrově. Dva rybáři hned usnuli každý pod svým člunem, ale třetí ne a ne usnout, až se nakonec rozhodl odplout domů. Protože nechtěl druhé dva budit, rozdělil úlovek na tři části. Jedna ryba mu ale přebývala. Po chvíli přemýšlení ji hodil do vody, naložil svůj díl a odplul.
Uprostřed noci se probudil druhý rybář. Nevěděl, že první už odplul se svým dílem, a tak rozdělil zbylé ryby na tři části a zase mu jedna ryba přebývala. Tak ji hodil do vody, naložil svůj díl a odplul.
Nad ránem se probudil poslední rybář. Nevšiml si, že ostatní dva už odpluli, rozdělil zbylé ryby na tři části a taky mu jedna ryba přebývala. Hodil ji tedy do vody, naložil svůj díl a odplul.
Úkol zní: určete nejmenší možné množství ryb, které rybáři chytili.
Dirac se na chvíli zamyslel a pak řekl: ulovili -2 ryby. Když první rybář hodil přebytečnou rybu do vody, bylo tam -2 - 1 = -3 ryb. Vzal si svůj díl, -1 rybu, a tím pádem tam bylo -3 - (-1) = -2 ryb. Druzí dva rybáři prostě ten postup zopakovali.

Říká se, že ve 30. letech potkal Ia I Frankela na chodbě Ústavu teoretické fyziky nějaký experimentální fyzik a ukázal mu jakýsi graf získaný na základě experimentu. Ia I se na minutku zamyslel a pak vysvětlil, proč ten graf vypadá zrovna tak. Ukázalo se ale, že ten graf byl omylem otočený vzhůru nohama. Ia I se tedy znovu na minutku zamyslel a pak vysvětlil i tento případ.

Theodore von Kármán zastával dvě pozice: byl profesorem na univerzitě v Aachenu v Německu a přednášel na Caltechu v Pasadeně. Jakožto s významným leteckým inženýrem s ním často konzultovaly různé letecké společnosti, a tak mohl létat zdarma kdykoliv se našlo neobsazené sedadlo v některém letadle těchto společností. Celkem pravidelně tedy cestoval mezi Aachenem a Pasadenou a přednášel na stejná témata v obou místech.
Jednou přiletěl do Pasadeny dost unavený, ale protože byl voják, přednášel i tak. Konečně, měl s sebou materiály, které předtím použil na přednášce v Aachenu. Když se ale během přednášky díval na posluchače, měl neodbytný dojem, že vypadají víc nechápavě než jindy. A pak mu to došlo - celou dobu mluvil německy! Naštvaně zahřměl: "Měli jste mi to říct! Proč jste mi nic neřekli?" Nakonec se ozval jeden ze studentů: "Nezlobte se, pane profesore. Ať už mluvíte německy nebo anglicky, my toho pochopíme v obou případech asi tak stejně."